Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 2001 > 2001-01-10

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 10. ledna 2001 č. 37 + P

k poslaneckému návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a
zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 807)

Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. p ř i j í m á k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 807), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.


Provede:
předseda vlády




S t a n o v i s k o

vlády k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 246/1992 Sb.,
na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 807)


Vláda na jednání své schůze dne 10. ledna 2001 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 807) a uplatňuje k němu tyto zásadní připomínky.

1. Předložený návrh zákona, jak je uvedeno i v důvodové zprávě, reaguje na množící se případy útoků zvířat, zejména některých druhů psů, proti životu a zdraví člověka, případně proti cizímu majetku. Základním věcným cílem tohoto návrhu je tedy zabránit útokům zvířat na zdraví člověka případně na cizí majetek, typicky v případech, kdy držitel takového zvířete není schopen zajistit, aby nebylo nebezpečné pro své okolí. Řešení jaké je zvoleno v předloženém návrhu zákona ovšem není sledovaný cíl schopno zajistit.

Cesta k řešení tohoto problému je spatřována v doplnění trestního zákona o novou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného chovu a držení jedince nebezpečného druhu zvířat. Návrh každé změny právní úpravy by však měl vycházet z analýzy stávajícího stavu, měl by vyhodnotit dosavadní úroveň právní ochrany a zaměřit se na to, zda a v čem je nedostatečná. Konkrétně by bylo třeba posoudit, zda stávající postih držitelů zvířat, kteří zavinili, že zvíře způsobilo někomu škodu, je z hlediska prevence i represe dostatečný. Pokud se předkladatelka dovolává toho, aby držení určitých zvířat bylo podmíněno schválením veterinární správy, měla by si povšimnout, zda útoky jsou způsobovány zvířaty, které lze označit ve smyslu zákona jako nebezpečné druhy. Pokud ano, zda k takovým útokům dochází z té příčiny, že jejich držitel si neobstaral schválení veterinární správy pro chov, anebo z jiného důvodu. Teprve poté lze zvažovat, zda navržená skutkové podstata trestného činu může mít, třeba jen z hlediska prevence, nějaký účinek. Z předloženého návrhu zákona není zřejmé, v čem je stávající právní úprava nedokonalá a není odůvodněno přesvědčení, že samotným povýšením přestupku na trestný čin se obětem shora uvedeného jednání dostane vyšší ochrany.

V této souvislosti je nutno vzít v úvahu, že trestní řízení je na rozdíl od jiných procesních postupů vysoce formální a v důsledku toho je řízení v trestní věci (v porovnání s řízením například správním) zpravidla zdlouhavější a nákladnější. Jestliže podle stávajícího právního stavu lze toho, kdo drží zvíře nebezpečného druhu bez potřebného schválení, prakticky na místě postihnout pokutou, a to i opakovaně, je navrhováno o takovém skutku vést trestní řízení, které by zpravidla vedlo ke stejnému výsledku, ovšem komplikovanějším a zdlouhavějším způsobem.

2. Neúčinnost navrhovaného řešení plyne i z neprovázanosti navržené novely trestního zákona s dalšími právními předpisy, od nichž je nová skutková podstata odvozována. Pokud se formuluje nová skutková podstata trestného činu, která odkazuje na porušení povinnosti stanovené zvláštním zákonem, je třeba respektovat jak terminologii takového zákona, tak i právní vztahy, které na jeho základě vznikají. Jestliže například podle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, je vyžadováno předchozí schválení veterinární správy pouze pro chov jedinců nebezpečných druhů zvířat, nelze v trestním zákonu bez dalšího podmiňovat tímto schválením i pouhé držení takového jedince.

Naproti tomu skutečnost, že chovatel má příslušné povolení, sama o sobě nijak nevylučuje možnost vzniku škodlivého následku sankcionovaného navrhovanou právní úpravou. Vydání schválení veterinární správy k chovu zvířete nebezpečného druhu je podmíněno tím, že veterinární správa shledala, že žadatel splňuje podmínky stanovené v ustanovení § 13 odst. 1 uvedeného zákona, tedy že je schopen zvířeti v chovu zajistit podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a biologických potřeb. Vydané schválení tedy vůbec nedokládá schopnost jeho držitele chované zvíře ovládat a tedy nepotvrzuje, že držitel má například předpoklady k tomu, aby byl alespoň schopen chované zvíře vycvičit. 3. Kromě shora uvedených věcných nedostatků je třeba doplnění trestního zákona, obsažené v čl. I bodech 1 a 2 předloženého návrhu zákona, považovat za nepřesné a nesystémové. Navrhované doplnění ustanovení § 9 v žádném případě nepřispívá k jednotnému výkladu pojmu pachatelství. Pokud by měla být do zákona v tomto směru zakotvena ustálená judikatura, muselo by se jednat o výklad pojmu "nepřímého pachatelství" a nikoliv o nepotřebnou a neurčitou definici pojmu "živého nástroje". Pojem "nepřímý pachatel" se totiž dává do protikladu s tím, kdo se přímo dopouští jednání, které vykazuje znaky trestného činu, a u kterého za stanovených podmínek může rovněž nastoupit trestní odpovědnost. Při rozšířené definici pachatele, jak je navrhována, by vznikala úvaha, zda "přímým pachatelem" v podobě "živého nástroje" může být i zvíře. Navrhované doplnění je i logicky nepřesné a odporuje ustálené judikatuře, neboť dává do protikladu jednání samotného pachatele a jednání živého nástroje; působí tak dojmem, že mezi zaviněním pachatele za "své jednání" a jednáním "živého nástroje" nemusí být žádná souvislost. Tím by došlo k popření principu trestní odpovědnosti za trestný čin vlastním zaviněním. V ustanovení § 89 jsou vyloženy pojmy, kterých trestní zákon užívá na více místech, zpravidla ve zvláštní části. Pojem "živý nástroj" dosud trestní zákon nezná a i za situace, že by byl přijat předložený návrh, by jej obsahovalo pouze jediné ustanovení - § 9 odst. 1. Již z tohoto hlediska by bylo doplnění ustanovení § 89 nesystematické.