I. p ř i j í m á
k návrhu zákona o veřejném ochránci práv (tisk č. 2007) stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e
předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
prof. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
Příloha k usnesení vlády ze dne 3. ledna 1996 č. 21
S t a n o v i s k o
k návrhu zákona o veřejném ochránci práv
(tisk č. 2007)
Vláda na své schůzi dne 3. ledna 1996 projednala a posoudila návrh zákona o veřejném ochránci práv a vyjádřila s tímto návrhem
zákona n e s o u h l a s .
Zřízení funkce veřejného ochránce práv vláda nepovažuje z hlediska současných společenských potřeb za vhodné ani účelné. Ochranu občanských práv a svobod v České republice zajišťuje právní mechanismus založený na zásadách a institucích zakotvených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod a provedených v řadě zákonů na jednotlivých úsecích našeho právního řádu. Dodržování práv a svobod občanů a jejich ochrana je tak úkolem celého zákonodárství a všech institucí, které se podílejí na jeho tvorbě a aplikaci. Ochrana lidských práv a základních svobod je v České republice zajišťována i pomocí prostředků vyplývajících z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nehledě k výše uvedené zásadní připomínce vláda poukazuje i na některé nedostatky věcné a legislativně technické, které jsou v předloženém návrhu zákona obsaženy, a k nimž například patří:
1. Podle názoru předkladatelů si zřízení funkce veřejného ochránce práv nevyžaduje jeho ústavní zakotvení. S ohledem na navrhované postavení a pravomoci veřejného ochránce práv vůči orgánům výkonné moci by si však navrhovaná právní úprava nutně vyžádala novelu Ústavy. Jde o zřízení zcela nového orgánu s postavením a pravomocemi, které se vymykají dosavadnímuústavnímu rozdělení státní moci mezi jednotlivé orgány a ústavním vazbám mezi nimi.
2. Vlastní působnost veřejného ochránce práv se sice nemá vztahovat na soudy, některá navrhovaná ustanovení se však činnosti soudů i jejich nezávislosti podstatně dotýkají. Podle § 16 odst. 1 písm. c) může ochránce odložit podání ve věci, pokud v této věci rozhodl Ústavní soud nebo soud v řízení o opravném prostředku a podle písmene d) pak i tehdy, jeli věc soudem projednávána. Bylo by tedy na úvaze ochránce, zda se rozhodne věc projednávat souběžně se soudním řízením nebo dokonce po konečném rozhodnutí soudu. Takové řešení je třeba považovat za koncepčně nesprávné a je zásadně v rozporu s postavením Ústavního soudu i soudů, vyplývajícím z Ústavy ČR. Pravomoc veřejného ochránce práv nemůže být uplatňována vedle soudního řízení, které probíhá v téže věci, a případně s rozdílným výsledkem.
3. Z návrhu zákona není zřejmé, zda ustanovení § 17 odst. 3
se má vztahovat i na činnost soudů, jak vyplývá z odůvodnění tohoto ustanovení. V takovémto případě by navrhovaný postup ve svých důsledcích mohl znamenat zasahování do nezávislosti soudů.
4. Navrhovaný zákon podstatným způsobem zasahuje do procesních předpisů upravujících občanské soudní řízení a trestní řízení, u kterých nepřímo novelizuje některá ustanovení. Obdobným způsobem zasahuje i do předpisů upravujících správní řízení. Z § 17 návrhu zákona vyplývá, že zjistíli veřejný ochránce práv, že podání jemu zaslané je co do obsahu opravným prostředkem podle příslušného procesního předpisu, postoupí je příslušnému orgánu; ten je pak oprávněn prominout zmeškání lhůty, pokud byl ve stanovené lhůtě opravný prostředek doručen ochránci. Tímto způsobem dostává veřejný ochránce práv nejen určitá dispoziční práva v řízení o opravném prostředku, ale stává se i jakýmsi náhradním místem pro jeho podání namísto příslušného soudu nebo správního orgánu. I když jde o určitý posun oproti postupu navrhovanému v zásadách zákona, je třeba znovu poukázat na nevhodnost nepřímé novely tak zásadních ustanovení procesních předpisů. Navrhovaná ustanovení jsou nepřijatelná i z toho důvodu, že by znesnadnila stanovení právní moci rozhodnutí a ovlivnila by další procesní postupy spojené s podáním či nepodáním opravného prostředku.
5. Nejasně je v návrhu zákona upraveno pracovněprávní postavení veřejného ochránce práv, jeho zástupce (o jehož postavení návrh jinak nehovoří) a zaměstnanců Kanceláře. Z návrhu nevyplývá, která ustanovení zákoníku práce se použijí. Kdyby funkce veřejného ochránce měla být považována za veřejnou funkci uvedenou v § 2 odst. 1 zákoníku práce, bylo by nezbytné vedle vyřešení otázky použitelnosti jednotlivých ustanovení zákoníku práce, nahradit i § 30 odst. 2 navrhovaného zákona úpravou, která by vedle jasného vymezení příslušného mzdového předpisu pro odměňování ochránce, jeho zástupce a ostatních zaměstnanců Kanceláře (t.j. předpisů upravujících platové poměry zaměstnanců orgánů státní správy), řešila i aplikaci předpisů o cestovních náhradách při cestách ochránce souvisejících s výkonem funkce podle tohoto zákona. Pokud bude mít Kancelář veřejného ochránce právní subjektivitu a bude rozpočtovou organizací, potom by ustanovení § 30 odst. 2 ve vztahu k zaměstnancům Kanceláře bylo nadbytečné.
6. Návrh zákona o veřejném ochránci práv po formální stránce neodpovídá požadavkům jednacího řádu Poslanecké sněmovny na náležitosti návrhu zákona. Namísto důvodové zprávy obsahuje předložený návrh zákona pouze odůvodnění jednotlivých ustanovení, bez obecného vysvětlení nezbytnosti nové právní úpravy. Hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy je uveden zcela obecně, ačkoliv lze předpokládat, že realizace navrhovaného zákona by si vyžádala zvýšené náklady ze státního rozpočtu, a to nejen na činnost veřejného ochránce práv a jeho Kanceláře, ale i náklady spojené s nárůstem agendy správních úřadů.
Závěrem vláda upozorňuje, že z obdobných důvodů vyjádřila nesouhlas již se zásadami tohoto zákona svým stanoviskem ze dne 28. června 1995.