Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1997 > 1997-04-09

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 9. dubna 1997 č. 206 + P

k poslaneckému návrhu ústavního zákona o lidovém hlasování (referendu) a
o lidové zákonodárné iniciativě
(sněmovní tisk č. 149)

Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. p ř i j í m á
k návrhu ústavního zákona o lidovém hlasování (referendu) a o lidové zákonodárné iniciativě (sněmovní tisk č. 149) stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e
předsedu vlády, aby o stanovisku uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Provede:

předseda vlády

Předseda vlády
prof. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.

Příloha k usnesení vlády ze dne 9. dubna 1997 č. 206

S t a n o v i s k o

vlády k návrhu ústavního zákona o lidovém hlasování (referendu) a
o lidové zákonodárné iniciativě
(sněmovní tisk č. 149)


Vláda na své schůzi dne 9. dubna 1997 projednala a posoudila návrh ústavního zákona o lidovém hlasování (referendu) a o lidové zákonodárné iniciativě a vyjádřila s tímto návrhem nesouhlas z těchto důvodů:

1. Přijetí tohoto návrhu v podobě, v jaké je zpracován, by vyvolalo značný a nežádoucí posun politického systému ČR od parlamentní demokracie směrem ke konventní demokracii švýcarského typu, pro níž je typické časté uplatňování forem přímé demokracie, ať již se jedná o referendum či lidovou iniciativu. Takováto forma však v nepoměrně menší míře akcentuje princip reprezentativní demokracie, na němž je založena Ústava ČR. Ta totiž chápe přímý výkon státní moci lidem jen jako doplňující a nikoliv rozhodující faktor tvorby politické vůle. Uvedení tohoto návrhu v život by tak znamenalo rozsáhlý a neorganický zásah do ústavního a politického systému ČR.

2. Předložený návrh sice odpovídá dikci čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR, který vyžaduje obecné vymezení předmětu předpokládané právní úpravy, nedefinuje však dostatečně konkrétně otázky, o nichž nelze v referendu hlasovat. Podle návrhu ústavního zákona to nemohou být mimo jiné především změny podstatných náležitostí demokratického právního státu, jež ovšem Ústava ČR ani předkládaný návrh blíže nespecifikují. Dále jsou vyloučeny veřejné příjmy a výdaje, avšak tento pojem není v právním řádu ČR legálně definován a ani předložený návrh jej nikterak blíže nekonkretizuje, vyjma důvodové zprávy, která ale není z normativního hlediska relevantní.

3. Přijetí návrhu ústavního zákona by znamenalo nepřímou novelu Ústavy ČR, pokud jde o kompetence Ústavního soudu (čl. 9 odst. 2 návrhu), rozšíření okruhu subjektů zákonodárné iniciativy (čl. 10 návrhu) a stanovení nové kvalifikované většiny pro přijímání usnesení obou komor Parlamentu (čl. 6 odst. 2 návrhu), a rovněž nepřímou novelu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť se navrhuje vytvořit další typ řízení před tímto orgánem. Ústava ČR může sice být ve smyslu jejího článku 9 odst. 1 doplňována či měněna ústavními zákony, z hlediska systematiky a přehlednosti ústavního pořádku se však jeví jako vhodnější novela přímá.

4. Předložený návrh jasně a výslovně neřeší stupeň právní síly normativních aktů přijatých v referendu v hierarchii právních předpisů obsažených v právním řádu ČR, ani důsledky rozporu těchto aktů s jinými právními předpisy. Aplikace ustanovení návrhu, která říkají, že v případě rozporu mezi ústavním zákonem (zákonem) schváleným v referendu a jinými ústavními zákony (zákony), se postupuje podle ústavního zákona (zákona) schváleného nebo potvrzeného v referendu (čl. 2 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 návrhu), by s sebou přinesla nejasnosti. Předložený návrh totiž neurčuje, kdo a jakým způsobem by měl takovýto rozpor konstatovat, ani nestanoví, zda by zároveň došlo ke zrušení právního předpisu, který by byl s normativním aktem schváleným v referendu v rozporu.

5. Z předloženého návrhu není zřejmé, z jakého důvodu je z procesu vyhlašování referenda vyloučena jedna ze složek orgánů zastupitelské demokracie, a to Senát, čímž dochází k dalšímu prohlubování nerovnovážného postavení mezi oběma komorami Parlamentu. Přestože rozhodnutí přijaté v referendu má mít ve stanovených případech účinky normativního aktu, vyžaduje se k vyhlášení referenda pouze návrh vlády nebo značné menšiny poslanců, zatímco senátorům není v tomto směru přiznána žádná možnost iniciativy. Přitom ale například při schvalování ústavních zákonů, ale i v některých jiných případech, předpokládá Ústava ČR součinnost obou komor Parlamentu.

6. Pojem “určitá otázka vnitřní nebo zahraniční politiky státu” použitý v souvislosti s institutem tzv. poradního (konzultativního) referenda je velice vágní a předmětem lidového hlasování by se tak mohlo stát prakticky cokoliv. Nelze se spokojit odkazem na preventivní kontrolu ústavnosti návrhu ze strany Ústavního soudu, neboť ten je právě jen orgánem ochrany ústavnosti a takto by byl nucen bezprostředně ingerovat do procesu tvorby politické vůle. Navíc návrh žádným způsobem neřeší otázku právní závaznosti přijatého rozhodnutí pro Parlament nebo vládu.

7. Předkládaný návrh nereflektuje zcela požadavek, aby znění ústavních zákonů byla co možná nejstručnější a zaměřovala se pouze na úpravu základních principů, zatímco stanovení dalších podrobností a procedurálních záležitostí má být ponecháno navazujícímu běžnému zákonu.

8. Důvodová zpráva neobsahuje přesnější údaje o předpokládaných hospodářských a finančních dopadech navrhované úpravy. V tomto směru pouze odkazuje na frekvenci institutu referenda v praxi a bez bližšího vysvětlení konstatuje, že výdaje budou evidentně podstatně nižší, než výdaje na volby a odvolává se na předpokládaný zákon, který má stanovit bližší podrobnosti.