Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 2003 > 2003-07-21

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 21. července 2003 č. 759 + P

k návrhu vyjádření vlády k ústavní stížnosti Zdeny Urbanové směřující proti nečinnosti vlády České republiky ve věci vydání nařízení vlády podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění zákona č. 48/1949 Sb.

Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. p ř i j í m á k ústavní stížnosti Zdeny Urbanové směřující proti nečinnosti vlády České republiky ve věci vydání nařízení vlády podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění zákona č. 48/1949 Sb., vyjádření uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby

1. o vyjádření vlády podle bodu I tohoto usnesení informoval předsedu Ústavního soudu,

2. určil člena vlády k zastupování vlády při řízení před Ústavním soudem ve věci uvedené v bodě I tohoto usnesení.


Provede:

předseda vlády






V y j á d ř e n í

vlády k ústavní stížnosti Zdeny Urbanové směřující proti nečinnosti vlády České republiky ve věci vydání nařízení vlády podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění zákona č. 48/1949 Sb.
___________________________________________________________________
I.

Vláda na své schůzi dne 21. července 2003 projednala a posoudila ústavní stížnost Zdeny Urbanové směřující proti nečinnosti vlády České republiky ve věci vydání nařízení vlády podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění zákona č. 48/1949 Sb. (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“), kterou se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil vládě vydat nařízení k § 2 dekretu č. 108/1945 Sb., kterým by byly upraveny podrobnosti o náhradě majetku konfiskovaného dle tohoto předpisu.

II.

Podle ustanovení § 2 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. při konfiskaci majetku právnické osoby příslušela poměrná náhrada osobám kapitálově na ní zúčastněným, pokud nespadaly pod ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., zejména, pokud jim nelze přičítati činnost a chování dotyčné právnické osoby nebo zanedbání přiměřené opatrnosti při ustanovení její správy nebo při dozoru na ni a pokud nejednaly přímo nebo nepřímo v zájmu osob, na něž se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Podrobnosti této náhrady měla upravit vláda nařízením, které však nikdy nebylo vydáno.

III.

Stěžovatelka uvádí, že nevydáním předmětného prováděcího právního předpisu bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Uvedené skutečnosti dle stěžovatelky zapříčinily ne zcela úspěšné prosazení jejího nároku na náhradu za nemovitý majetek, který byl ve vlastnictví právnické osoby, na níž byla kapitálově zúčastněna matka stěžovatelky, která však v roce 1995 zemřela a uvedený nárok přešel na stěžovatelku, kdy Okresní národní výbor Mladá Boleslav sice přiznal svým rozhodnutím ze dne 23. ledna 1963 v daném případě nárok na náhradu, avšak v podrobnostech odkázal na předmětné nařízení vlády.

Stěžovatelka současně dokládá, že se v dané věci, nejprve její matka a poté ona, obracela od roku 1990 opakovaně na Okresní úřad v Mladé Boleslavi a na Ministerstvo financí a dále že v dané věci proběhl soudní spor. Soudní spor byl veden u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který označil postup Okresního národního výboru v roce 1963 za nezákonný a přiznal oprávněné osobě náhradu ve výši 2.230,- Kč. V odvolacím řízení Krajský soud v Praze původní rozsudek změnil a žalobu zamítl s tím, že nárok měl být namísto u správního úřadu uplatněn soudní cestou a upozornil, že v současné době již veškeré lhůty pro jeho uplatnění uplynuly. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné (peněžité plnění nepřevyšovalo částku 20.000,- Kč).

Podle čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Takovým zásahem však není vydání právního předpisu, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 15/1994, sv. 2 a č. 25/1996, sv. 6. Takovým zásahem tedy nemůže být ani nečinnost související s vydáním , resp. s nevydáním právního předpisu. V daném případě se nejedná ani o zbytečné průtahy v soudním nebo správním řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z těchto skutečností vyplývá, že se stěžovatelka ústavní stížností domáhá něčeho, čeho se podle Ústavy České republiky a podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhat nelze.

Čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy České republiky svěřuje Ústavnímu soudu pravomoc rozhodovat o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, nebo jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Nesvěřuje však Ústavnímu soudu pravomoc uložit státnímu orgánu povinnost jakýkoliv právní předpis vydat.

Absence uvedeného nařízení vlády nemohla způsobit důsledky, které uvádí stěžovatelka, neboť nárok na náhradu byl založen ustanovením § 2 odst. 4 věty první dekretu č. 108/1945 Sb. a mohl tedy být uplatněn, přičemž úspěšnost jeho uplatnění nezávisela na absenci úpravy podrobností náhrad vládním nařízením. Spor o náhradu od samého počátku náležel do pravomoci soudu.

IV.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost Zdeny Urbanové není podle názoru vlády přípustná, vláda navrhuje, aby tato ústavní stížnost byla v celém rozsahu
o d m í t n u t a .