I. p ř i j í m á
stanovisko k ústavní stížnosti podané Ústavnímu soudu, v níž skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky navrhuje zrušit zmocňovací ustanovení některých zákonů z oblasti zdravotnictví a prováděcí předpisy vydané na základě těchto zákonných zmocnění, uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e
1. předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Ústavního soudu,
2. ministra zdravotnictví a náměstka ministra zdravotnictví JUDr. Aleše Dvouletého zastupováním vlády při řízení před Ústavním soudem ve věci ústavní stížnosti uvedené v bodě I tohoto usnesení.
Provedou:
předseda vlády, ministr zdravotnictví
Předseda vlády
prof. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
Příloha k usnesení vlády ze dne 27. března 1996 č. 203
S t a n o v i s k o
vlády k návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kterým se navrhuje zrušení
- § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona České národní rady č. 548/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona České národní rady
č. 210/1990 Sb. a zákona České národní rady č. 425/1990 Sb.,
- § 1, § 2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zákona České národní rady č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 161/1993 Sb., o změnách ve všeobecném zdravotním pojištění a o změnách a doplnění některých dalších zákonů, a zákona č. 59/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
- Zdravotní řád vydaný nařízením vlády č. 216/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
- vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 467/1992 Sb., o zdravotní péči poskytované za úhradu, ve znění vyhlášky č. 155/1993 Sb. a
- vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 426/1992 Sb., o úhradě léčiv a prostředků zdravotnické techniky, ve znění pozdějších předpisů
_________________________________________________________________
Navrhovatelé se domáhají zrušení ustanovení zákonů v návrhu uvedených, která ukládají vládě a ministerstvu zdravotnictví vydat právní předpisy k provedení zákona České národní rady č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Dále se navrhuje zrušení v návrhu označených podzákonných právních předpisů, jejichž původcem je vláda a ministerstvo zdravotnictví. Navrhovatelé zastávají názor, že předmětná ustanovení a podzákonné právní předpisy jsou neústavní a neústavnost spatřují v jejich rozporu s článkem 2 odst. 2, článkem 4 odst. 1 a odst. 2, článkem 31 a článkem 41 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 2, odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jde o to, že podle názoru navrhovatelů lze meze ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, které dává občanům České republiky článek 31 Listiny stanovit výlučně zákonem, nikoliv však dalšími, podzákonnými právními předpisy.
Vláda zaujímá k předmětnému návrhu následující stanovisko.
Jedním z atributů demokratického ústavního systému založeného na dělbě státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní je přirozené napětí mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Tradičním projevem tohoto legitimního napětí jsou spory o to, v jakém rozsahu má být určitá materie upravena zákony a v jakém rozsahu podzákonnými právními předpisy; výklad a praktické používání ústavních předpisů je vždy poznamenáno úsilím obou součástí státní moci strhnout na sebe větší díl právotvorné pravomoci. Nejde ani o bagatelní záležitost, ani o cizorodý prvek v republikánském ústavním systému. Ústavní systém České republiky rozděluje právotvornou pravomoc mezi zákonodárnou moc a vládu tak, že vládě přiznává právotvorné nástroje vládnutí; právo vydávat nařízení vlády je v podmínkách právního státu jedním ze základních nástrojů vládnutí. Přílišné vychýlení právotvorné pravomoci ve prospěch moci zákonodárné je spojeno s rizikem, že veřejné záležitosti, které je vláda povinna spravovat, nebudou náležitě zajištěny, neboť vláda nebude mít dostatečnou pravomoc a sílu je efektivně spravovat. Přitom demokratický stát je povinen plnit všechny své funkce, nikoliv je zanedbávat, či dokonce záměrně nerealizovat. Proto má vláda ústavní právo vydávat nařízení vlády, vždy v mezích zákona, avšak nikoliv na základě výslovného zmocnění (článek 79 Ústavy).
Podle názoru vlády obecně platí v případech, kdy se svěřuje upravit určitou materii nařízením vlády, že se nařízení vlády musí pohybovat vždy v mezích zákona, od kterých se nesmí odchýlit, může však zákonem vymezenou materii upravit v potřebné míře podrobnosti. To platí i o nařízení vlády č. 216/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V podrobnostech dále vláda uvádí.
1. Dovolávat se článku 2 odst. 2, článku 4 a článku 41 odst. 1 a odst. 2 Listiny, jakož i článku 2 odst. 4 Ústavy při výkladu článku 31 Listiny je samoúčelné a nesprávné. Citovaná ustanovení svým obsahem a účelem nesouvisejí s meritem návrhu. Tak například článek 41 stanoví toliko, že ústavního práva podle článku 31 se může občan České republiky domáhat pouze v mezích zákonů, které upravují poskytování zdravotní péče (slovo "meze" se zde totiž nevztahuje k právu samotnému, nýbrž k oprávnění se práva domáhat). Naopak článek 2 odst. 2 Listiny nebrání, aby zákon uložil úpravit určitou součást výkonu státní moci podzákonným právním předpisem.
2. Navrhovatelé přehlížejí článek 78 a článek 79 odst. 3 Ústavy, podle kterých jsou vláda a správní úřady oprávněny vydávat v mezích zákona prováděcí právní předpisy. Stanoví-li Listina upravit věc zákonem, jako je tomu např. v článku 31 Listiny, nevylučuje se, aby na základě zákona a v jeho mezích byly v souladu s článkem 78 a 79 Ústavy vydány prováděcí právní předpisy. K obsahu předmětných zákonných zmocňovacích ustanovení se přísluší vyjádřit moci zákonodárné, nikoliv vládě.
3. Podle ústavní úpravy a z její systematiky je zřejmé, že právo na bezplatnou zdravotní péči není lidským právem základním. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá ze skutečnosti, že Listina řadí mezi práva základní toliko ta, která jsou uvedena v její hlavě druhé, oddílu prvním, a jako taková jsou výslovně označena. Při výkladu pojmu "základní právo" je nezbytné důsledně vycházet z psaného textu Listiny. Ani v této souvislosti se proto nelze dovolávat článku 4 odst. 2 Listiny.
4. Závaznost Zdravotního řádu není omezena způsobem v návrhu tvrzeným, kdy se navrhovatelé nesprávně domnívají, že je Zdravotní řád závazný toliko pro zdravotní pojišťovny. Podle § 2 odst. 2 zákona České národní rady č. 550/1991 Sb., ve znění zákona č. 59/1995 Sb., je Zdravotní řád závazný pro zdravotní pojišťovny, podle § 11 písm. d) uvedeného zákona pak pro pojištěnce, účastníky všeobecného zdravotního pojištění. Závaznost Zdravotního řádu pro další právnické a fyzické osoby vyplývá posléze ze samotné jeho povahy jako právního předpisu.
5. Povinnost pojištěnce hradit část nákladů zdravotní péče je stanovena zákonem, konkrétně § 11 písm. n) a písm. o) zákona České národní rady č. 550/1991 Sb., nikoliv podzákonnými právními předpisy. Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 426/1992 Sb. neupravuje "povinnost pojištěnců finančně se na zdravotní péči podílet" (str. 4 návrhu).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti se navrhuje, aby Ústavní soud předmětný návrh na zrušení ustanovení právních předpisů v něm uvedených
z a m í t l.
Pro případ, že by Ústavní soud návrhu vyhověl, poukazuje se na to, že konání voleb bylo stanoveno na dny 31. května a 1. června 1996. Za takové situace, při současné úpravě projednávání návrhu zákonů v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), při zohlednění ústavního podpisového práva prezidenta a režimu publikace zákonů a ostatních právních předpisů ve Sbírce zákonů České republiky nelze zajistit, aby případná zákonná úprava obsahující materii dosud upravenou v napadených podzákonných předpisech nabyla účinnosti navrženým dnem vykonatelnosti případného nálezu Ústavního soudu. Navrhuje se proto pro případ, že by Ústavní soud vyhověl návrhu, aby stanovil vykonatelnost svého nálezu na den 1. dubna 1997.