Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1998 > 1998-02-23

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 23. února 1998 č. 109 + P

k poslaneckému návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 390)


Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. p ř i j í m á k návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 390), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.




Provede:

předseda vlády





Předseda vlády

Ing. Josef T o š o v s k ý , v. r.



P ř í l o h a

k usnesení vlády
ze dne 23. února 1998 č. 109

S t a n o v i s k o

vlády k návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 390)



Vláda na jednání své schůze dne 23. února 1998 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 390), a vyjádřila s tímto návrhem zásadní n e s o u h l a s z dále uvedených důvodů.

I.

Důchodové pojištění bylo nově upraveno od 1. ledna 1996, přičemž jedním ze stěžejních principů nové úpravy bylo stanovit objektivní a sjednocující kritéria pro posuzování invalidity a nahradit předchozí velmi obecnou úpravu, která v praxi způsobovala nejednotný postup a medicínsky neodůvodněný růst počtu plných invalidních důchodů. Nová úprava posuzování zdravotního stavu pro účely invalidity je obsažena v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o důchodovém pojištění”) a dále ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, přičemž v této vyhlášce jsou stanoveny postupy pro určení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a jednotlivá zdravotní postižení s odpovídající procentní mírou tohoto poklesu.

Podle platné právní úpravy určuje posudkový orgán míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle stanovených hodnot a kritérií, přičemž má řadu možností, jak volit maximální hodnoty a míru poklesu této schopnosti v odůvodněných případech též navyšovat. V jednotlivých položkách seznamu zdravotních postižení je uvedeno zpravidla určité procentní rozpětí (přibližně 20 %), které umožňuje v individuálním případě vystihnout tíži a rozsah zdravotního postižení a v rámci tohoto rozpětí je možno přihlédnout k závažnosti ostatních zdravotních postižení. Horní hranici procentního rozpětí lze zvýšit až o 10 %, pokud zdravotní postižení s ohledem na předchozí výdělečné činnosti, dosažené vzdělání, zkušenosti, znalosti a schopnost rekvalifikace způsobuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti větší, než odpovídá stanovené horní hranici míry tohoto poklesu. To platí obdobně, nastal-li pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku působení více příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce. Po vyhodnocení účinnosti nového systému posuzování provedlo Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou č. 157/1997 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, rozšíření počtu položek seznamu zdravotních postižení, zpřesnila se a rozvedla medicínská hlediska a rozšířilo se procentní rozpětí poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti u některých zdravotních postižení. Tím je umožněno ještě lépe postihnout individuální aspekty každého posuzovaného případu.

Z uvedeného vyplývá, že posudkový orgán má na základě uvedených posudkových hledisek dostatečnou možnost posuzovat individuálně každý případ, což umožňuje přihlédnout ke všem posudkově rozhodným skutečnostem spojeným s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a zároveň dodržet sjednocená posudkově medicínská hlediska a objektivitu posuzování.

Správnost nastavení platného posudkového systému lze dokumentovat též následujícími statistickými údaji. V roce 1996 bylo provedeno celkem 54 112 zjišťovacích prohlídek pro účely invalidity. Plná invalidita byla uznána ve 24 306 případech (44,9 %), částečná invalidita v 18 824 případech (34,8 %) a v 10 982 případech (20,3 %) nebyla uznána plná ani částečná invalidita. V porovnání s výsledky roku 1995 (celkem 60 905 zjišťovacích prohlídek, z toho 32 314 plných invalidit - 53 %, 13 799 částečných invalidit - 22,7 % a 14 794 případů neuznání ani částečné invalidity - 24,3 %) došlo v roce 1996 k nutnému a logickému přesunu mezi skupinou plných a částečných invalidit. V roce 1996 bylo uznáno o 8,1 % méně plných invalidit a o 12,1 % více částečných invalidit než v roce 1995. Situaci ve vývoji invalidity po roce 1988, kdy byl přijat zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nelze považovat za normální, neboť počet nově přiznaných plných invalidních důchodů každým rokem stoupal tak, že v roce 1993 byl o téměř 60 % vyšší než v roce 1988, zatímco u částečných invalidních důchodů to bylo jen 10 %. Stav nově přiznaných plných invalidních důchodů v roce 1996 pak odpovídá stavu dosaženému v letech 1989 a 1990. Z porovnání výsledků posouzení invalidit vztažených k počtu vydaných posudků při zjišťovacích prohlídkách vyplývá, že v I. pololetí 1997 bylo uznáno o 3,6 % více plných invalidit a o 1 % více částečných invalidit než v I. pololetí 1996.

Zavedení možnosti zvýšení horní hranice míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti až o 20 % by vedlo k tomu, že by se přešlo z objektivního posuzování k posuzování odhadem s tendencí odškodňovat zdravotní postižení, nikoliv pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Posudkový orgán by pak mohl manipulovat s hodnotami poklesu až v řádu 50 %, což by znamenalo nespolehlivost systému a umožňovalo by neodůvodněné přesuny mezi jednotlivými kategoriemi invalidity. Rovněž zdravotní postižení, která se v populaci běžně vyskytují, nejsou příliš závažná a nyní nepodmiňují ani částečnou invaliditu, by po této úpravě vedla k uznání částečné invalidity. Odhadem lze uvést, že neodůvodněně by se počet vyplácených částečných invalidních důchodů přibližně zdvojnásobil a počet plných invalidních důchodů by vzrostl přibližně o třetinu. Pro navyšování horní hranice míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti až o 20 % nejsou v předloženém návrhu zákona uváděny žádné medicínské důvody.

V důvodové zprávě k předloženému návrhu zákona není provedeno vyčíslení nákladů, jak ukládá § 33 zákona České národní rady č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů, a § 86 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Realizace předloženého návrhu zákona by však znamenala kromě nevyváženosti posudkového systému a značného zmírnění kritérií pro posuzování invalidity též podstatné zvýšení nákladů, a to v důsledku nárůstu jak nově přiznávaných plných a částečných invalidních důchodů, tak těch případů, kdy by při kontrolní lékařské prohlídce bylo zjištěno, že plná nebo částečná invalidita trvá dále. Náklady na výplatu těchto nově přiznaných plných nebo částečných invalidních důchodů a na další výplatu těchto důchodů po provedení kontrolní lékařské prohlídky by představovaly v prvém roce po schválení navrhované úpravy přibližně 1,6 mld Kč, přičemž náklady by se postupně zvyšovaly (v pátém roce po schválení pak již přibližně 10 mld Kč). V důvodové zprávě je kromě nepřesného údaje o poměru plných a částečných invalidních důchodů v roce 1995 (správně na 100 plných invalidních důchodů připadá 47 částečných invalidních důchodů) nesprávný předpoklad pro odůvodnění návrhu spočívající v poměru plných a částečných invalidních důchodů, neboť tento poměr se změní při zvýšení počtu částečných invalidních důchodů, i když počet plných invalidních důchodů zůstane konstantní.

II.

Předložený návrh zákona má kromě nesprávného koncepčního přístupu uvedeného v bodě I tohoto stanoviska další věcné nedostatky a dále též nedostatky legislativního charakteru.

V Čl. I bodu 2 se v § 39 odst. 4 v první větě chybně předpokládá, že je vždy více příčin nepříznivého zdravotního stavu; na skutečnost, že těchto příčin může být více, se přitom reaguje ve větě druhé. Věta čtvrtá je formulována a systematicky řazena tak, že není jasné, zda se vztahuje i na případy, kdy je jen jedna příčina nepříznivého zdravotního stavu. Za zásadní nedostatek se považuje to, že pro navýšení horní hranice nejsou stanovena žádná kritéria (dosavadní úprava přitom tato kritéria obsahovala). V § 39 odst. 5 pak chybí dosavadní kritérium spočívající v dlouhodobé příznivé stabilizaci zdravotního stavu; není medicínského důvodu toto kritérium vylučovat. V Čl. I bodu 4 se do § 44 odst. 1 věty druhé nedoplňuje odkaz na § 39 odst. 5, což znamená, že snížení dolní hranice míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nelze provést při stanovování částečné invalidity - tento nejednotný přístup k plné a k částečné invaliditě není logický ani důvodný.

Z legislativně technických hledisek se upozorňuje na nejasné přečíslování odstavců v § 39 v Čl. I bodech 1 a 2. V § 39 odst. 4 je nejednotná terminologie, neboť ve větě první a druhé se používá pojmu “zdravotní postižení”, zatímco ve větě třetí se hovoří o “onemocnění”. V § 39 odst. 5 je nesprávný pojem “zdravotní pojištění” a navíc se nereaguje na změnu provedenou zákonem č. 134/1997 Sb., kdy slovo “možnost” bylo nahrazeno slovem “schopnost”. Pokud se v § 39 odst. 6 a v § 44 odst. 1 (Čl. I body 3 a 5) vypouštějí slova na začátku věty, je třeba pamatovat na úpravy věty tak, aby začínala velkým písmenem. Dále na změny navrhované v těchto ustanoveních není reagováno v § 108 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění. K Čl. III se upozorňuje, že zmiňovaná ustanovení vyhlášky č. 284/1995 Sb. byla dotčena vyhláškou č. 302/1997 Sb. a nikoliv vyhláškou č. 157/1997 Sb. Dále se upozorňuje, že nebyl splněn požadavek uvedený v § 86 odst. 5 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

III.

Vláda nemohla posoudit celý návrh zákona, neboť v Čl. II s nadpisem “Přechodná ustanovení” není obsažen text. Přitom přechodná ustanovení mohou mít značný finanční i organizačně-procesní dopad. Vzhledem k tomu vláda žádá, aby po doplnění návrhu zákona jí byl návrh zákona ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, znovu předložen k zaujetí stanoviska, aby se mohla vyjádřit k návrhu úplnému.