Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1998 > 1998-04-22

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 22. dubna 1998 č. 290 + P

o stanovisku vlády k návrhu Komunistické strany Čech a Moravy a občana na zrušení
usnesení vlády z 5. listopadu 1997 č. 699, ke Zprávě o průběhu a výsledcích jednání
mezi Českou republikou a Organizací Severoatlantické smlouvy o přístupu
České republiky k Severoatlantické smlouvě, podanému Ústavnímu soudu


Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. p ř i j í m á k návrhu Komunistické strany Čech a Moravy a doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka, CSc. na zrušení usnesení vlády z 5. listopadu 1997 č. 699, ke Zprávě o průběhu a výsledcích jednání mezi Českou republikou a Organizací Severoatlantické smlouvy o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě, podanému Ústavnímu soudu, stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Ústavního soudu.


Provede:

předseda vlády



Předseda vlády

Ing. Josef T o š o v s k ý , v. r.





P ř í l o h a

k usnesení vlády
ze dne 22. dubna 1998 č. 290



S t a n o v i s k o

vlády k návrhu Komunistické strany Čech a Moravy a
doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka, CSc. na zrušení usnesení vlády
z 5. listopadu 1997 č. 699, ke Zprávě o průběhu a výsledcích jednání mezi
Českou republikou a Organizací Severoatlantické smlouvy o přístupu
České republiky k Severoatlantické smlouvě, podanému Ústavnímu soudu

I.

Navrhovatelé se domáhají zrušení usnesení vlády. K tomu vláda namítá, že usnesení vlády není právním předpisem, tedy obecně závazným právním aktem, ani pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci ve smyslu Čl. 87 odstavce 1 písm. d) Ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen “Ústava”). Na usnesení vlády je třeba pohlížet jako na interní normu, kterou vláda přijímá svá rozhodnutí a ukládá úkoly svým členům.

II.

Pokud jde o vlastní obsah stížnosti, její část označená I. obsahuje mnoho odkazů na různé články Ústavy, Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”) a mezinárodních smluvních dokumentů upravujících lidská práva, kterými je Česká republika vázána, aniž však navrhovatelé dostatečně specifikují, jakým jednáním státní orgány uvedené normy porušily. Vláda se proto domnívá, že není nutné a fakticky ani možné posuzovat soulad jednání vlády s každým z těchto ustanovení zvlášť, a považuje za těchto okolností za nejvhodnější vyjádřit se k ústavní stížnosti jako k celku.

Navrhovatelé napadají usnesení vlády z 5. listopadu 1997 č. 699, ke Zprávě o průběhu a výsledcích jednání mezi Českou republikou a Organizací Severoatlantické smlouvy o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě, ve kterém, mimo jiné, vláda pověřila předsedu vlády potvrdit generálnímu tajemníkovi Organizace Severoatlantické smlouvy zájem vlády o to, aby Česká republika obdržela oficiální pozvání přistoupit k Severoatlantické smlouvě a rovněž vůli vlády přijmout v plném rozsahu závazky vyplývající s této smlouvy tak, jak je česká delegace projednala v průběhu jednání s NATO a jak byly vládě předloženy ve Zprávě o průběhu a výsledcích jednání mezi Českou republikou a NATO o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě. Tímto jednáním vláda podle navrhovatelů zasáhla do podstatných náležitostí demokratického právního státu, mezi něž patří otázky dotýkající se suverenity České republiky a její obrany i ochrany nedotknutelných lidských práv a svobod, neboť jednala bez přímo projevené vůle lidu (voličů). Svým usnesením z 5. listopadu 1997 č. 699 tak vláda podle navrhovatelů “negativně zasáhla do ústavně zaručených práv a svobod (Čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy ČR)”.

Výše uvedené námitky navrhovatelů vycházejí z předpokladu, že vláda svým jednáním zavázala Českou republiku dodržovat závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy. Tento závěr je však zcela mylný. Veškerá dosavadní jednání měla pouze přípravný charakter, jejichž účelem bylo potvrdit schopnost vyzvaných zemí převzít odpovědnost a závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy a vyhovět požadavkům obsažených ve Studii o rozšíření NATO ze září 1995. Zjištění stavu připravenosti přijmout následně v plné šíři závazky vyplývající z členství v NATO je základní podmínkou k plnohodnotnému začlenění se do systému organizace a logickým krokem, který musí předcházet vnitrostátním procesům ratifikace rozšíření členství jednotlivými členy NATO a přístupu přizvaných států k Severoatlantické smlouvě. Právě výsledky těchto akcesních rozhovorů budou mít nepochybně značný vliv na konečný rozhodovací proces v jednotlivých státech a pomohou všem zainteresovaným orgánům přistupujících států k vytvoření si komplexního obrázku o tom, co členství v NATO bude vyžadovat.

Je však třeba zdůraznit, že jednáním s NATO nevznikly a ani nemohly vzniknout České republice žádné právní závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy, neboť Česká republika dosud není smluvní stranou této smlouvy, a tudíž ani členem NATO. Dosavadní rozhovory mezi našimi státními orgány a NATO je možné vnímat v analogické rovině s přípravnými jednáními o jakékoliv mezinárodní smlouvě, kdy orgány zainteresovaných států vyjednávají text smlouvy a pregnantně formulují jednotlivé závazky. To však neznamená, že se k něčemu právně zavazují. O mezinárodněprávním smluvním závazku lze hovořit až ve chvíli, kdy státy projevily svou vůli býti vázány mezinárodní smlouvou některou z forem aplikovaných v mezinárodním smluvním právu (podpis, ratifikace, přístup apod.). Podobný přípravný charakter měla i jednání mezi Českou republikou a NATO.

Přistoupení k Severoatlantické smlouvě předchází vnitrostátní schvalovací proces v souladu s Ústavou. Severoatlantická smlouva je smlouvou politického charakteru. Takové smlouvy vyžadují dle Čl. 49 odst. 2 Ústavy souhlas Parlamentu České republiky. Materiál o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě byl Parlamentu České republiky předložen a bez vyslovení souhlasu zákonodárného sboru nelze uvažovat o přístupu našeho státu k diskutované smlouvě, a tím i o převzetí práv a povinností, které z ní vyplývají.



III.

Na základě výše uvedeného je třeba nazírat rovněž na tvrzení druhého navrhovatele jako fyzické osoby, že jednáním vlády byla porušena některá jeho ústavně zaručená práva. Vláda svým jednáním nijak neomezila základní lidská práva zaručená fyzickým osobám Listinou a mezinárodním právem. Přebrání veškerých závazků vyplývajících ze Severoatlantické smlouvy a členství v NATO je vnitrostátně podmíněno vyslovením souhlasu Parlamentu České republiky s přístupem k Severoatlantické smlouvě, který podle Čl. 21 odst. 1 Listiny a v souladu se základními principy parlamentní demokracie jedná jako orgán, jehož prostřednictvím se občané vyslovují k veřejným záležitostem státu.

IV.

Navrhovatelé se v návrhu rovněž dotýkají povinnosti České republiky platit příspěvky na činnost NATO. Nezbývá než znovu konstatovat, že z dosavadních jednání vlády České republiky s NATO nemůže vyplývat povinnost našeho státu přispívat na chod NATO, neboť nejsme dosud jeho členy.

Členství v mezinárodních organizacích je samozřejmě spojeno s placením příspěvků, ze kterých jsou hrazeny náklady spojené s činností těchto organizací. Tyto náklady hradí podle klíče určeného organizací všichni členové organizace. Pokud se Česká republika stane smluvní stranou Severoatlantické smlouvy, podíl našeho příspěvku do společných fondů NATO bude činit 0,9% (asi 530 mil. Kč), zatímco podíl například Spojených států amerických je 28,6%, Spolkové republiky Německo 22,29% atd. Výše příspěvku je odvozena od hrubého domácího produktu převodem kursu přes paritu kupní síly.

Navrhovatelé rovněž uvádějí vstup našeho státu do NATO do spojitosti se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní, ze které podle navrhovatelů pro Českou republiku vyplývá zákaz přijímat jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení. Vláda konstatuje, že přístupem k Severoatlantické smlouvě a členstvím v NATO nebudou nijak dotčeny a zpochybněny závazky vyplývající ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

V.

S odvoláním na výše uvedené vláda konstatuje, že svým usnesením z 5. listopadu 1997 č. 699 nepřekročila svoji pravomoc a nejednala v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a zejména pak formální nedostatky popsané v bodě I. tohoto stanoviska navrhuje, aby byla ústavní stížnost podaná navrhovateli
o d m í t n u t a .