Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 2002 > 2002-05-22

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 22. května 2002 č. 527 + 2P

k návrhu mechanismu přípravy stanovisek vlády v řízení
před Výborem Organizace spojených národů pro lidská práva
o oznámeních jednotlivců, návrhu mechanismu implementace názorů
Výboru Organizace spojených národů pro lidská práva na oznámení jednotlivců a
návrhu stanoviska vlády pro Výbor Organizace spojených národů
pro lidská práva k restitučnímu procesu v České republice

Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. b e r e n a v ě d o m í informaci o individuální kontrole plnění povinností smluvního státu vyplývajících z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech obsaženou v části III materiálu č. j. 626/02;

II. s c h v a l u j e

1. mechanismus přípravy stanovisek vlády v řízení před Výborem Organizace spojených národů pro lidská práva o oznámeních jednotlivců a mechanismus implementace názorů Výboru Organizace spojených národů pro lidská práva na oznámení jednotlivců obsažené v příloze č. 1 tohoto usnesení,

2. stanovisko vlády pro Výbor Organizace spojených národů pro lidská práva k restitučnímu procesu v České republice obsažené v příloze č. 2 tohoto usnesení;

III. m ě n í bod II/6 usnesení z 19. prosince 2001 č. 1362, o realizaci závěrečných doporučení Výboru pro lidská práva tak, že se vypouštějí slova „zpracoval a“;

IV. u k l á d á ministru spravedlnosti ve spolupráci s místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí předložit vládě do 31. srpna 2002 návrh zákona, kterým se mění zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů.


Provedou:

místopředseda vlády a
ministr zahraničních věcí,
ministr spravedlnosti


A.

Mechanismus přípravy stanovisek vlády v řízení před Výborem OSN
pro lidská práva o oznámeních jednotlivců


Návrhem mechanismu přípravy stanovisek vlády v řízení před Výborem OSN pro lidská práva (dále jen „Výbor“) o oznámeních jednotlivců se rozumí návrh vnitrostátního mechanismu zpracovávání a projednávání návrhů písemných stanovisek vlády k individuálním oznámením předkládaným Výboru.
Na řízení před Výborem o sděleních jednotlivců se vztahuje zákon č. 318/2001 Sb., o poskytování informací a další součinnosti pro účely řízení před Evropským soudem pro lidská práva a před Výborem OSN pro lidská práva. Tento zákon jednak zakotvuje koordinační úlohu Ministerstva spravedlnosti, jednak stanoví povinnost tzv. dotčených orgánů (Podle ustanovení § 1 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 5 zákona č. 318/2001 Sb. jsou dotčenými orgány zejména státní orgány a úřední osoby, jejichž jednání či opomenutí je předmětem oznámení) Výboru. poskytovat informace a další součinnost pro účely řízení před Výborem.
Ministerstvo spravedlnosti předává Výboru jménem České republiky stanovisko vlády k oznámením jednotlivců.
Ministerstvo zahraničních věcí informuje bezodkladně Ministerstvo spravedlnosti o všech krocích Výboru týkajících se oznámení jednotlivců a zabezpečuje styk s Výborem.
Ministr spravedlnosti může na základě vlastního uvážení informovat vládu o oznámeních jednotlivců v řízení před Výborem, popř. o dalších skutečnostech týkajících se činnosti Výboru a oznámení jednotlivců.
Při zpracovávání stanoviska vlády v kterékoli fázi řízení před Výborem se Ministerstvo spravedlnosti obrací na dotčené orgány a na Ústavní soud se žádostí o písemné podklady a o stanovisko k oznámení přiměřeně jako v případě řízení před Evropským soudem pro lidská práva (Viz příloha k usnesení vlády ze dne 19. července 2000 č. 735, Závazné postupy pro ministerstva k zajištění stanovisek a vyjádření vlády České republiky ke stížnostem podaným proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva, k zajištění výkonu případných odsuzujících rozsudků tohoto soudu a k ukončení jednotlivých případů formou smírného urovnání záležitosti). Ministerstvo spravedlnosti vždy konzultuje Ministerstvo zahraničních věcí a Ústavní soud před předáním stanoviska vlády Výboru. Shledá-li pro to ministr spravedlnosti důvody, předloží návrh stanoviska ke schválení vládě.

Ministerstvo spravedlnosti informuje Ústavní soud a dotčené orgány o rozhodnutích Výboru o oznámeních jednotlivců. Ministr spravedlnosti předkládá vládě nejméně jednou ročně souhrnnou informaci o rozhodnutích Výboru o oznámení jednotlivců a o vyřizování této agendy Ministerstvem spravedlnosti.
Do novelizace zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kterou se převede odpovědnost za vyřizování agendy oznámení jednotlivců Výboru na Ministerstvo spravedlnosti, nese tuto odpovědnost i nadále Ministerstvo zahraničních věcí, které při vyřizování této agendy konzultuje Ministerstvo spravedlnosti.

B.

Mechanismus implementace názorů Výboru OSN pro lidská práva na oznámení jednotlivců


Podle ustanovení § 4 ve spojení s § 5 zákona č. 318/2001 Sb., o poskytování informací a další součinnosti pro účely řízení před Evropským soudem pro lidská práva a před Výborem OSN pro lidská práva, nese Ministerstvo spravedlnosti odpovědnost za dohled nad implementací názorů Výboru na oznámení jednotlivců, v nichž bylo vysloveno porušení Paktu ze strany České republiky.

Ministerstvo spravedlnosti informuje Ústavní soud a dotčené orgány (Podle ustanovení § 1 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 5 zákona č. 318/2001 Sb. jsou dotčenými orgány zejména státní orgány a úřední osoby, jejichž jednání či opomenutí je předmětem oznámení) Výboru o názorech Výboru na oznámení jednotlivců. Zároveň požádá dotčené orgány o písemné sdělení v jím stanovené lhůtě o opatřeních, která přijaly (hodlají přijmout) nebo navrhly (hodlají navrhnout) s cílem implementovat názory Výboru, v nichž bylo vysloveno porušení Paktu ze strany České republiky.

Na základě těchto sdělení předloží ministr spravedlnosti vládě zprávu o názorech Výboru, jimiž bylo vysloveno porušení Paktu ze strany České republiky, jakož i o opatřeních, která přijaly (hodlají přijmout) nebo navrhly (hodlají navrhnout) dotčené orgány s cílem implementovat názory Výboru. Ve spolupráci s dotčenými orgány případně navrhne vládě přijmout opatření, jimiž budou implementovány závěry obsažené v názoru Výboru. Jestliže porušení Paktu dle názoru Výboru spočívalo v platném zákonodárství, vláda o názoru Výboru informuje Poslaneckou sněmovnu Parlamentu a případně jí podá návrh zákona, jehož přijetím by byl nesoulad platného zákonodárství s Paktem odstraněn.

Ministerstvo spravedlnosti informuje Výbor jménem České republiky o opatřeních přijatých s cílem implementovat názory Výboru, jimiž bylo vysloveno porušení Paktu ze strany České republiky.

Do novelizace zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kterou se převede odpovědnost za vyřizování agendy oznámení jednotlivců Výboru na Ministerstvo spravedlnosti, nese tuto odpovědnost i nadále Ministerstvo zahraničních věcí, které při vyřizování této agendy konzultuje Ministerstvo spravedlnosti.



Stanovisko vlády České republiky pro Výbor OSN
pro lidská práva k restitučnímu procesu
v České republice


Ve svých Závěrečných doporučeních se Výbor OSN pro lidská práva vyslovil pro to, aby Česká republika znovu zvážila stávající zákonodárství týkající se práva uplatnit restituční nároky na majetek či náhradu za něj. Výbor vyjádřil politování nad postojem, který Česká republika jako smluvní strana Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zaujala v případech Adam (586/1994) a Šimůnek (516/1992) týkajících se restituce majetku či jeho náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Výbor ve svých názorech považoval podmínku českého státního občanství nutnou pro restituci majetku nebo náhradu za něj ve smyslu tohoto zákona za diskriminační a porušující článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“).

Vláda České republiky (dále jen „vláda“) zastává k názorům Výboru OSN pro lidská práva v restitučních kauzách následující stanovisko.

Smyslem restitučních zákonů byla snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vláda zdůrazňuje, že jde o zmírnění pouze některých, nejzávažnějších majetkových křivd spáchaných v období komunistického režimu.

Stěžejními restitučními zákony jsou restituční zákony č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ve vztahu k občanskému zákoníku a k občanskému soudnímu řádu jsou restituční předpisy normami speciálními. Platí tedy, že nelze uplatnit nárok podle předpisu obecného, pokud byl již uplatněn podle restitučního předpisu. Na druhou stranu platí, že osoby, které nejsou oprávněnými osobami podle restitučních předpisů, se mohou domáhat svých práv podle předpisů obecných.

Například restituční zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se podle § 1 odst. 1 vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zákon se nevztahuje na zmírnění křivd, jejichž nápravu upravuje zvláštní zákon (např. zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd).

Výbor považuje za problematické z hlediska čl. 26 Paktu ta ustanovení restitučních zákonů, která spojují právo fyzické osoby žádat restituci majetku se státním občanstvím České a Slovenské Federativní Republiky (nyní České republiky). K této podmínce vláda uvádí následující:

Aplikací restitučního zákonodárství i tímto zákonodárstvím samotným se zabýval opakovaně Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“). Podle článku 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jako je Pakt nebo Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přednost před zákonem a podle článků 83 a 87 Ústavy jsou stejně jako Ústava samotná a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) pod ochranou Ústavního soudu.

Hlavním restitučním zákonem č. 87/1991 Sb. se zabýval Ústavní soud například ve svém nálezu publikovaném pod číslem 164/1994 Sb. Plénum Ústavního soudu v tomto případě rozhodovalo ve věci návrhu skupiny poslanců Parlamentu na zrušení částí ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., které se mimo jiné týkaly zrušení podmínky trvalého pobytu. Podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území republiky Ústavní soud zrušil. V odůvodnění svého nálezu zmínil i otázku ústavnosti zúžení okruhu oprávněných osob podmínkou jejich státního občanství. Při posouzení této problematiky vzal v úvahu článek 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde se stanoví, že „zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice“ (nyní České republice). Kdo je občanem, je stanoveno v článku 42 odst. 1 Listiny. Je jím občan České a Slovenské Federativní Republiky (nyní České republiky). V citovaném ustanovení článku 11 odst. 2 Listiny je dána možnost omezení nabývání některých věcí pouze určitými subjekty.

Ústavní soud se zabýval též samotnou podmínkou státního občanství, a to v nálezu uveřejněném pod č. 185/1997 Sb., kde uvádí:

„Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip rovnosti upravuje v článku 2 odst. 1 a článku 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právo vlastnické mezi ně zařazeno není. Článek 26 zakotvuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo státní občanství. Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za takové v posuzované věci Ústavní soud považuje důsledky, plynoucí z článku 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní úpravu státního občanství dle čl. II. zákona č. 88/1990 Sb.“

Možnosti přijetí komplexní právní úpravy, která by zahrnula zmírnění všech křivd, jsou omezeny množstvím oblastí, ve kterých byly křivdy napáchány. Stejně tak není možné provést úplné odškodnění všech postižených osob. Již v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 87/1991 Sb. se uvádí, že návrh zákona vychází z principu provést alespoň částečné zmírnění vzniklých křivd formou peněžních náhrad, a to v takovém rozsahu, aby se neprohlubovala vnitřní zadluženost státu. Jde o uplatnění zásady, že se odškodňují pouze státní příslušníci. V důvodové zprávě se dále uvádí, že Česká a Slovenská Federativní Republika byla jediným státem východoevropského bloku, který přistoupil k řešení problematiky odškodňování majetkových a jiných křivd vzniklých v dřívějším období.

Česká republika nepovažuje za nutné měnit svůj zásadní postoj, který se týká restitucí majetku či jeho náhrady ve vztahu k předběžné podmínce státního občanství podle restitučního zákonodárství. Ústavní soud tuto podmínku přezkoumal ve světle ústavního pořádku i Paktu. Česká republika nepovažuje ani za žádoucí dodatečně přistoupit na změny podmínek, které se týkají restitucí majetku, neboť tento postup by ovlivnil stabilní politické a hospodářské prostředí, narušil by jistotu vlastnických vztahů a vedl k destabilizaci právního prostředí v České republice.