I. p ř i j í m á k návrhu zásad zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
Příloha k usnesení vlády ze dne 7. září 1994 č. 486
S t a n o v i s k o
vlády k zásadám zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
(tisk č. 1101)
Vláda na svém zasedání dne 7. září 1994 projednala a posoudila zásady zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (tisk č. 1101), předložené poslancem D. Štamberou. Vláda přijala závěr, že nemůže souhlasit s předloženými zásadami zákona, a to z těchto důvodů:
1. Podle názoru vlády pouhá novelizace stávajícího zákona o rodině nestačí, neboť je třeba kromě přehodnocení dosavadní úpravy zakotvit v oblasti rodinného práva řadu nových právních institutů, jež budou zároveň ve vzájemném souladu.
Vláda proto vypracuje a Poslanecké sněmovně Parlamentu předloží návrh nového zákona o rodině.
2. Předložený návrh zásad zákona obsahuje souhrn rozdílných námětů, obecně formulovaných, z nichž některé jsou opodstatněny s ohledem na změnu společenských poměrů a potřebu odstranit řadu nedokonalostí a nepřesností zákona o rodině přijatého v roce 1963. Podle názoru vlády však pouhá novelizace zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů nepostačuje, neboť je třeba v oblasti rodinného práva zakotvit řadu nových právních institutů. Vláda má proto v úmyslu předložit návrh nového zákona o rodině.
3. Navrhovaná právní úprava obsahuje kromě určitých formulačních změn pouze úpravu některých dílčích problémů, uváděnou
většinou bez potřebného hlubšího rozboru. Návrh nesplňuje ani po formální stránce požadavky kladené na zpracování zásad zákona. Jde v podstatě jen o kritiku některých vybraných ustanovení stávajícího zákona, aniž většinou byly formulovány konkrétní návrhy řešení. V tomto smyslu lze poukázat např. na zásady č. 2, 6, 8, 11, 18 - 22, 28, 33 - 36, v nichž se používají neurčité dikce jako "zásada umožní", "doplnění umožní" nebo "nová formulace nahradí", aniž by bylo uvedeno, jakým způsobem se navrhuje ustanovení upravit či nově vyjádřit.
4. Některé zásady (např. č. 1, 5, 37 - 39) reagují jen na změnu názvu státu či zastupitelských orgánů a nejsou proto v pravém slova smyslu ani zásadami. Jiné zásady, tak, jak jsou formulovány, nedávají podklad k posouzení, zda určitá problematika musí být v zákoně o rodině upravována, případně zda navrhovaná úprava nespadá do oblasti občanského zákoníku, živnostenského zákona apod. (např. zásady č. 4, 10, 21, 22, 24). Některé další zásady (např. č. 7) obsahují návrhy, které by měly být uváděny v jejich odůvodnění, jiná odůvodnění zásad naopak neobsahují jejich vysvětlení včetně motivací a cílů, které se sledují. Na podkladě takto pojatých zásad by bylo velmi obtížné, neli nemožné, připravit paragrafované znění zákona.
5. Návrh neobsahuje právní a ekonomický rozbor, umožňující posouzení dopadu navrhované nové právní úpravy na státní rozpočet. Tento dopad lze předpokládat zejména s návrhem na automatickou valorizaci výživného a obligatorní poskytování dávek sociální péče při neplacení výživného bez zkoumání sociální potřebnosti dítětě (např. zásada č. 34).
6. S ohledem na výše uvedené obecné připomínky k předloženému návrhu zásad zákona vláda nepovažuje za potřebné uvádět své připomínky k jednotlivým zásadám, pouze příkladmo poukazuje na některá pochybení v zásadách, která by mohla mít závažný věcný a právní dopad.
a) K zásadě č. 4
Institut manželské smlouvy představuje myšlenku akceptovatelnou i v našich podmínkách. Jeho legislativní zavedení však nemůže obsahovat i navrhované řešení záležitostí výživy a výchovy dětí po rozvodu manželství. Soud ve věcech výchovy a výživy dítěte je vždy povinen zkoumat zájem dítětě a hájit jej. Dohody o dětech v rozvodovém řízení nejsou ani v jiných demokratických státech výlučně soukromou záležitostí rodičů.
K zásadě č. 6
Tuto zásadu lze uvést jako příklad těch zásad uvedených v návrhu, z jejichž znění a odůvodnění nelze zjistit, jakou právní úpravu předkladatel zamýšlí.
b) K zásadě č. 7
Návrh na zavedení tzv. konsenzuálního rozvodu, který by činil rozvod "rychlým a levným", není dostatečně zdůvodněn. Otázku rozvodu manželství je třeba upravit komplexně, a to i s přihlédnutím k zahraničním právním úpravám a zkušenostem jiných zemí, přičemž se nevylučuje ani právní úprava vycházející z dohody manželů o rozvodu manželství a dohody o všech právech a povinnostech z manželství, avšak navrhovaná úprava ani nenaznačuje podmínky a předpoklady právní úpravy rozvodu tohoto druhu.
K zásadě č. 9
Tato zásada, obdobně jako zásady č. 10, 15 a 25 stanoví povinnost soudu přihlížet při rozhodování i k přáním dítětě. Tento požadavek, který se opírá o ustanovení Úmluvy o právech dítěte, k níž Česká republika přistoupila, je však naším právním řádem akceptován. Podle § 178 odst. 2 občanského soudního řádu jestliže je to vhodné, vyslechne soud k navrženým nebo zamýšleným výchovným opatřením i nezletilého. Rovněž ustálená judikatura vymezuje, v jakých případech je vhodné nezletilého soudem vyslechnout.
K zásadě č. 21
Tato zásada nebere v úvahu, že podle § 98 odst. 1 stávajícího zákona o rodině lze výživné pro nezletilé děti přiznat i za dobu tří let zpětně od dne zahájení soudního řízení.
c) K zásadě č. 27
V této zásadě se navrhuje nahradit institut opatrovníka, označený za formální, jiným institutem, není však již uvedeno, o jaký jiný institut by mělo jít.
d) K zásadě č. 28
Tato zásada je v obsahovém rozporu se zásadou č. 29. Zásada č. 28 stanoví, že rodiče jsou povinni se s dítětem rozdělit o vše, co mají, a to i na vlastní úkor. Předložený návrh tedy nebere v úvahu potřeby dítěte, nýbrž vychází z mechanického rozdělení peněžních prostředků v rodině. Naproti tomu zásada č. 29 vychází z potřeb dítěte.
Uplatnění zásady, podle níž by rodič, který nemá dítě ve své péči, měl sám finančně přispívat na výživu dítěte, a to i bez ohledu na jeho finanční, sociální a majetkové možnosti, není přijatelné zejména z těchto důvodů:
Podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, se občan, jehož příjmy po odečtení výživného nedosahují částek životního minima, považuje v zásadě za sociálně potřebného a náleží mu dávky sociální péče.
Zásada finanční účasti pouze jednoho z rodičů by nebyla v souladu se zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, podle kterého se příjem rodiče, se kterým žije ve společné domácnosti, do příjmu dítěte započítává.
Podle navrhované úpravy by mohla nastat situace, kdy za účelem zajištění životních potřeb dítěte budou vypláceny dávky
sociální péče přesto, že vzhledem k příjmům rodiče, s nímž žije v domácnosti, bude dítě dostatečně zabezpečeno, tedy nebude sociálně potřebné.
e) K zásadě č. 34
Návrh na zavedení "zálohovaného výživného" formou sociální dávky za nejasně formulovaných podmínek je nepřijatelný. Současná právní úprava podmiňuje poskytování příspěvku na výživu ze státních prostředků sociální potřebnosti dítětě (zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti). Není důvodu, aby stát automaticky suploval povinnosti rodičů i v případě, že dítě je fakticky dostatečně zabezpečeno. Přispívání státu na výživu dítěte místo jeho rodičů by mělo být jen výjimečné, a to s přísnými majetkovými důsledky pro rodiče, kteří vyživovací povinnost neplní.
K zásadě č. 40
Prolomení povinnosti finančních úřadů zachovávat mlčenlivost o poměrech daňových poplatníků v souvislosti s určováním výživného odporuje systému výběru daní; znamenalo by narušení důvěry poplatníků k finančním úřadům a následně i narušení celého systému vybírání daní.