Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 2003 > 2003-07-21

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 21. července 2003 č. 747 + P

k poslaneckému návrhu zákona, kterým se zrušuje zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a vyhláška
ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., ve znění vyhlášky č. 467/1992 Sb., a kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění
(sněmovní tisk č. 376)

Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. p ř i j í m á k návrhu zákona, kterým se zrušuje zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a vyhláška ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., ve znění vyhlášky č. 467/1992 Sb., a kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění (sněmovní tisk č. 376), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;

II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.


Provede:

předseda vlády





S t a n o v i s k o

vlády k návrhu zákona, kterým se zrušuje zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., ve znění vyhlášky č. 467/1992 Sb., a kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 376)


Vláda na své schůzi dne 21. července 2003 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se zrušuje zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., ve znění vyhlášky č. 467/1992 Sb., a kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 376), a vyjádřila s tímto návrhem n e s o u h l a s .

Vláda považuje předložený návrh za podnětný, avšak zároveň jej posuzovala z pohledu těchto skutečností:

1. Úmluva o právech dítěte rozumí pro účely této úmluvy dítětem každou lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Stejně tak Evropská úmluva o výkonu práv dětí určuje horní věkovou hranici, do jejíhož dosažení je člověk považován za dítě. Z právního hlediska je tedy narození právní skutečností, jejímž důsledkem je nový člověk, před narozením se o člověka v právním smyslu nejedná. Tvrzení předkladatelů, že „platná právní úprava nereflektuje současné vědecké poznání, týkající se počátku života lidského jedince, které počátek života jednoznačně staví do okamžiku splynutí jader mužské a ženské pohlavní buňky, tedy do okamžiku početí“, nelze považovat za právní argument, a vláda se neztotožňuje s jistotou předkladatelů, s jakou přistupují k rozhodnutí o této složité filosofické, náboženské a etické otázce, a to bez jakéhokoli vypořádání se s převládající právní teorií a praxí. Svůj názor, na který jistě mají právo, prohlašují za nezpochybnitelnou pravdu opřenou o současné vědecké poznání, i když myšlenku o vzniku nového života splynutím pohlavních buněk matky a otce lze sotva považovat za současný objev.

2. Předkladatelé rovněž neberou v potaz rezoluce OSN k Roku dítěte z roku 1979 a k Roku mládeže z roku 1985, které formulovaly právo dítěte narodit se jako chtěné a vítané a do podmínek zajišťujících jeho optimální rozvoj, dále rezoluci populační komise OSN z roku 1972, která za jedno ze základních lidských práv považuje právo každé rodiny mít tolik dětí, kolik si přeje a v době, kterou považuje za nejvhodnější, Pekingskou akční platformu z roku 1995, podle níž reprodukční práva spočívají na uznání základního práva všech párů a jednotlivců se svobodně a zodpovědně rozhodnout o počtu, časovém odstupu a době narození jejich dětí. Rovněž Rada Evropy považuje právo na svobodnou volbu v záležitostech reprodukce za nedílnou součást lidských práv. Předkladatelé ve svém návrhu vůbec nepočítají s právem ženy rozhodovat, či se alespoň účastnit rozhodování, o procesu probíhajícím v jejím těle, nepovažují ani za nutné odůvodnit, proč podle nich takové právo mít nemá.

3. Předkladatelé jednoznačně tvrdí, že zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb., jsou v přímém rozporu s Ústavou a zcela tak opomíjejí skutečnost, že o rozporu právních předpisů s ústavním pořádkem rozhoduje pouze Ústavní soud, nikoli Poslanecká sněmovna, či skupina poslanců.

4. Tvrzení o rozporu legalizace interrupcí s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod by bylo možné opřít pouze o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, což však předkladatelé nečiní. Pokud by se toto tvrzení zakládalo na pravdě, tento soud by již jistě konstatoval, že většina členských zemí Rady Evropy Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod porušuje.

5. Z hlediska práva není lidský plod osobou a není ani věcí. Trestní zákon považuje usmrcení plodu za těžkou újmu na zdraví matky, z toho vyplývá, že lidský plod považuje za součást jejího těla. Podobně zákoník práce považuje těhotenství za svého druhu „tělesný“ stav matky. Současný právní řád tak vychází z pojetí, že lidský plod tvoří až do narození část matčina těla, a z tohoto pojetí vláda rovněž vychází při přípravě nového občanského zákoníku.

6. Zákon o umělém přerušení těhotenství upravuje umělé přerušení těhotenství a se zřetelem na ochranu života a zdraví ženy a v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství stanoví podmínky pro jeho provádění. Prováděcí vyhláška k tomuto zákonu mimo jiné stanoví zdravotní důvody, pro které nelze na žádost ženy těhotenství uměle přerušit, a v příloze obsahuje seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody pro umělé přerušení těhotenství. Návrh na zrušení těchto právních předpisů bez náhrady pouze s poukazem na institut krajní nouze vláda zásadně odmítá, neboť by tak došlo k výraznému zhoršení postavení žen z právního i zdravotního hlediska. V případě krajní nouze je nutné odvracet nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu, v tomto případě lidskému životu. Bude-li však zrušen výčet zdravotních důvodů pro interrupci a některý z těchto objektivních důvodů nastane, a nepůjde o aktuální nebezpečí, nebude možné těhotenství uměle přerušit.

7. Možnost provedení umělého přerušení těhotenství pouze v případě krajní nouze je v rozporu s tvrzením předkladatelů, že lidský jedinec vzniká již okamžikem početí, neboť o krajní nouzi nejde (a trestnost činu zůstává zachována), je-li způsobený následek, zde podle předkladatelů smrt člověka, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Výchozí premisa předkladatelů tak v podstatě znemožňuje provést umělé přerušení těhotenství za jakýchkoliv okolností.

8. Novelu zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v nahrazení dosavadního pojmu umělé přerušení těhotenství pojmem usmrcení počatého, ale dosud nenarozeného dítěte nelze akceptovat, protože právní řád České republiky pojem počaté dítě nezná, zná pouze pojmy embryo, plod a dítě.

9. Předkladatelé navrhují netrestnost činů, jejichž důsledkem je umělé přerušení těhotenství, pokud k nim došlo z důvodu, že početí nastalo po „prokázaném znásilnění“. Pokud však předkladatelé současně navrhují zrušení právních předpisů upravujících umělé přerušení těhotenství, právní řád by pak neobsahoval žádná pravidla pro jeho provedení, např. nebyla by stanovena doba, do kdy je možno jej provést. Pojem „prokázané znásilnění“ vláda považuje za velice neurčitý, ani sami předkladatelé neuvádějí, zda se tím rozumí pravomocné odsouzení pachatele, či jen faktické důkazy o činu bez zjištění nebo odsouzení pachatele. Z hlediska právní jistoty ženy by se však jednalo o pojem velice podstatný.

10. Návrh na zrušení zákona o umělém přerušení těhotenství vláda považuje za naprosto neaktuální a tvrzení předkladatelů o snížení počtu interrupcí za velice nepravděpodobné. Vláda je toho názoru, že přijetí navrhované restrikce by znamenalo vzestup úmrtnosti žen v souvislosti s nelegálně prováděným umělým přerušením těhotenství, časté zdravotní komplikace a zvýšení nákladů na zdravotní péči. Vláda je přesvědčena, že cesta k dalšímu snížení počtu interrupcí vede pouze přes prohloubení výchovy a osvěty na poli antikoncepce a plánovaného rodičovství, rozvinutou náhradní rodinnou péči a možnost po porodu se dítěte vzdát. Nezbytnou podmínkou je rovněž prohloubení sociální práce se ženami, které mají v úmyslu tento zákrok z nejrůznějších sociálních důvodů podstoupit.